Březen 2017

Zatím se nic neděje..

26. března 2017 v 18:45 MATCHING
Ahoj,
tak bych ráda hlásila změny, ale zatím žádné nejsou. Jsem cca měsíc v matichingu a už mě to začíná pěkně štvát. Na jednu stranu jsem vždycky nadšená, že si mě přidá nějaká rodina a hned si čtu jejich profil. Na druhou stranu, vás to po měsíci přestane bavit. Rodin se ozývá dost. Ale skypovala jsem jen s některými. Ve většině času se mi potom neozvou oni. Přijde mi, že se mi ta pravá rodinka vyhýbá. Na začátku matchingu se mi ozvala rodina kousek od Bostonu. Byla jsem z nich nadšená a oni ze mě taky. Skypovali jsme a byli v kontaktu. Jednoho krásného dne mi paní napsala, že jsem úžasná, pro ně absolutně perfektní (doslova), ale že si vybrali Au Pair z Francie, protože HM mluví plynule francouzsky. No, co na to máte říct. I takhle to může dopadat. Dále se mi třeba ozvala rodina z Floridy. To si řeknete woooow Florida, jedu hned! Jenže rodina se se mnou hned od začátku bavila, jak kdybych byla něco méně než oni. Byli velmi nesympatičtí, až jsem se nakonec rozhodla pro to, že s nimi ani skypovat nechci.

Teď si mě ale přidala single mom z Jersey City, 10 minut od New Yorku, která má krásnou půlroční holčičku. Bydlí v bytě a má pejska. Jednou jsme skypovaly a zatím to vypadá dobře. Tak uvidíme, kam to povede. :)

Ozvu se, až se zase něco bude dít nebo jak dopadne ta samotná maminka. Zatím se mějte hezky! :)

Amerika?

2. března 2017 v 7:00 Vyplňování příhlášky
Ahoj! Tak o čem bude tento článek.. Nadpis už trochu napovídá, že chci pokračovat ve svém Au Pair dobrodružství. S touto myšlenkou si pohrávám už několik měsíců. Jet, nejet. Možná to někteří znají, že neví, kudy se vydat. Znovu zkusit vysokou školu? Upřímně se mi nechtělo se zase zabořit do knížek. Jsem typ člověka, co rád objevuje něco nového a tahle cesta za titulem mě moc nelákala. Momentálně pracuji jako vychovatelka a asistentka pedagoga na jedné základní škole. Je to super práce, která mě baví a naplňuje, ale v červnu mi končí smlouva a já si tak říkám, jestli to není správný čas na další cestování. Hodně dlouho jsem se prala s pro a proti. Myslela jsem na to téměř denně, nemohla jsem se rozhodnout, protože jsem věděla, že když se rozhodnu pro USA, nebude cesty zpět. A to protože jsem se zkoušela přihlásit do programu už po maturitě a při hlédání rodiny jsem se rozhodla pro VŠ. Jednoho rána jsem se probudila a řekla si: ty vole, tak jeď! Vím, že bych si jinak nedala pokoj a jednou toho možná i litovala. Tudíž jsem kontaktovala agenturu, u které jsem to zkoušela i minule a začala jsem pracovat na své přihlášce, která mi trvala několik dní. Nejhorší pakárna byly reference a to protože se rodina z Anglie rohodla nekomunikovat se mnou a s agenturou a referenci nevypnili. Nakonec, když jsem jim znovu psala, tak referenci vyplnili a musela jsem čekat dalších několik dní, aby mi ji potvrdili. Tudíž se mi přijetí do programu o pár dní protáhlo. Teď jsem v matchingu a čekám na rodiny. Musím říct, že s nimi se teď roztrhl pytel a ozývá se mi docela dost rodinek, ale málo která stojí za to. :) To je kraťoučký článek o mém rozhodnutí a další snad už bude o nějaké rodince a skypování..

Tak zatím. :)

Odlet domů

1. března 2017 v 21:15 3. měsíc
Na začátku června jsem se měla vracet zpět do Čech (kvůli přijímačkám na VŠ, na kterou jsem nakonec stejně nešla, haha). V minulém článku jsem psala o kamarádky příbuzných a o našem výletu na Greenwich. Navázala bych na to tím, že jsme se s nimi rozloučili tak, že jsme šli zapařit do klubu v Camdenu. Při vstupu jsme dostali welcome drink, protože jsme si zařídili předem rezervaci. Byl to hezký večer plný zábavy a alkoholu. :D To byla má poslední párty v Anglii. Čas se krátil a já sháněla poslední dárky pro naše, ale vše jsem zvládla včas. Spíš mě zamrzelo, že jsme nestihli jít na Sky Garden, kde je krásný výhled na Londýn. Tak snad příště. :) Den před odletem mi HF oznámili, že jedou mimo Londýn na nějaké narozeniny, tudíž budu sama doma. Odpoledne jsme se rozloučili a po jejich odjezdu jsem začala dobalovat své věci - neskutečný porod, ale zvládla jsem to na jedničku. Spíš jsem se modlila za váhu. :D Nechala jsem si vyndané jen nezbytné věci a vyrazila za holkama na vodnici, jako takový rozlučkový večer. Holky mě nakonec na vodnici pozvaly jako dárek na rozloučenou, což bylo od nich moc hezké. Nastal čas jít domů. Už jsem u mé rodiny v baráku jednou sama spala a není to nic příjemného. Teda alespoň pro takovýho poseroutku jako jsem já. Neustálé vrzání a bouchání dveří jsem ignorovala prostřednictvím sluchátek a snažila se spát.


Dopoledne bylo ve znamení dobalování a úklidu. Kosmetiku a další kravinky, co jsem nechtěla tahat domů, jsem nechala holkám, kdyby se jim něco hodilo. Rozloučila jsem se se svým pokojíčkem, zabouchla dveře, odevzdala klíče sousedům a mířila jsem s tím tunovým kufrem na Golders Green za hokama na kafe do Starbucks, odkud jsem jela autobusem na letiště v Lutonu. Musím říct, že za celou dobu v Londýně jsem narazila na příjemné, sympatické lidi, kteří se se mnou bavili s úsměvem. Za to na Lutonu všichni byli nepříjemní a jejich práce je otravovala a dávali mi to silně najevo. Ale to už tak někdy bývá. Každopádně jsem se s váhnou všela do limitu! Jsem dobrá.

Sranda mě čekala až na letišti v Čechách. Přistáli jsme a nic. Nic se nedělo. Asi po 10 minutách nám bylo oznámeno, že nám ještě nepřistavili schůdky. Po dalším čekání je přistavili, ale k předním dveřím a já byla úplně u těch zadních, takže jsem musela čekat, až celé letadlo vystoupí. Mezitím mi samozřejmě stihnul ujet transfer před nosem a musela jsem čekat na další. Poté jsme ještě čekali hrozně dlouho na kufry, což už na mě bylo za ten den docela dost. Bylo po půlnoci a já už chtěla být doma. Konečně jsem se setkala s našima a s rohlíkem s vysočinou. Domů jsme se dostali někdy po druhé hodině ranní. Vítali jsem se, pejsci mě upusinkovali, chvíli jsme si všichni vyprávěli a šli spát. Já teda vůbec nemohla usnout, byl to takový zvláštní pocit. Druhý den jsme si vychutnali kachnu s knedlíkem a se zelím a já vytahovala dárky z kufru.

Musím říct, že i po třech měsících jsem měla doma kulturní šok. Bylo pro mě docela složité se vracet do starých kolejí a hledat si práci. Nebo třeba si zvykat na jízdu vpravo, přecházení silnic a další maličkosti. Na Anglii jsem ještě hodně dlouho nepřetržitě myslela.