Březen 2016

Druhý týden za mnou

26. března 2016 v 20:25
Ve čtvrtek jsem "oslavila" 14 dní od mého příletu sem. Musím uznat, že je tu čím dál lepší, už si začínám zvykat, ačkoli mě stále štvou některé věci. Na druhou stranu mám teď 4 dny volno, protože jsou Velikonoce.

Začala bych tedy minulým víkendem. Plán byl takový, že v sobotu s holkama pojedeme do Camdenu a v neděli se pojedeme podívat na památky. Ale celý víkend byla zima, tak jsme v neděli návštěvu památek vyměnily za nákupy na Oxford street.

Když jdu pro děti do školky, tak s sebou umístíme brát kočárek a někdy si přijdu, jak nemocná, jak v tom kočárku žádný dítě nemám a pořád potkávám ty stejné lidi, co se na mě zváštně dívají. :D Ještě si kolikrát řeknu něco pro sebe, takže to někdy musí vypadat zvláštně. No, večer jsme s holkama koupily pití a objednaly pizzu a jen tak poseděly. Prostě pohodička, nic velkýho. V sobotu, když jsme se všechny probraly a připravily, jsme vyrazily do Camdenu. Vyrazily jsme odpoledne, protože to prostě chvilku trvalo, než jsme se vyprdelily. :D I když jsme tam byly chvilku, tak jsem teda byla uťapkaná a bolely mě nohy. :D Už jsem vyzkoušla metro a my máme zastávku nad zemí a pomalu pak metro pokračovalo pod zem. Lidí v metru bylo teda požehnaně. Dorazily jsme na místo a v Camdenu byla teda taky miliarda lidí, což se dalo v sobotu odpoledne očekávat. Měli tam široký výběr jídla a s porcemi nešetřili. Dále nabízeli, oblečení, suvenýry, knížky, šperky, kabelky a tak dále.. Mě praštil do oka takovej kabátek, do kterého jsem se zamilovala a stál asi 33 liber a já to stáhla na 25, tak jsem si ho zvesela koupila. V neděli jsme vyrazily na tu Oxford street, samozřejmě jsme se zase musely probojovat davem lidí. Oxfordka se mi líbila, byly tam obchody, co se pořád opakovaly, ale já jsem typ, člověka, který si to musí prolézt sám a v klidu, takže tam někdy zavítám znovu sama a projdu si obchody, které chci. Mě ty nákupy v partě moc neberou, ale jsem ráda, že mi to holky všechno tam ukázaly. Objevila jsem kouzlo Superdrug (drogerie jako Rossmann nebo DM :)) a konečně si koupila krém na ruce, protože tady se člověk bez něj neobejde. Z té jejich vody mám hrozně vysušené ruce. A pak jsem si dokoupila nějakou kosmetiku, kterou musím ještě teda rozšířit. :D







Tato fotka je v dvoupatrovém autobuse nahoře.


A tady výhled z něj.



Docela mě mrzí, že mi rodiče asi teda ještě natolik nevěří, aby mě nechali celé dopoledne samotnou s dětmi. Trávila jsem pondělí s dětmi a jejich prarodiči a jelikož jsem se tedy o děti nemusela starat, tak jsem alespoň uvařila oběd. Opravdu mi přijde, že tady nejsem pro děti, ale pro dům a myslím si že by ani Au Pair nepotřebovali, že by to tu v klidu zvádli sami. Zase na druhou stranu jsem ráda, že i když berou mou práci jako samozřejmost a platí mi za ní, tak vždycky poprosí a poděkujou. HM mi vždy strašně moc děkuje. Celkově si s HM rozumím nejvíce. Můžu za ní přijít s jakýmkoliv porblémem nebo dotazem a ona je ke mně laskavá a dokažu si s ní popvídat. A co se týče angličtiny, tak jí rozumím snad nejlépe. Naopak u HD začínám být alergická na to, jak si myslí, že jsem úplně blbá. Vždycky přijde s nějakou věcí, která by mi logicky došla sama a myslí si, že mi musí vše připomínat. On mi přijde jako nervózní člověk a musí bý po jeho. To se ani třeba netýká mě, ale i na HM kolikrát řve na celej barák kvůli blbinám. Ale musím říct, že k dětem je hodný a laskavý a opravdu je miluje. Jinak prarodiče jsou hodní, ale tatínek HM mi tedy moc nesedl. Chová se ke mně lhostejně a myslí si o sobě asi trošku víc. Když jsem myla nádobí, tak přinesl oblečení malýho a hodil mi to do toho nádobí, jakože: tady máš to oblečení, bylo na zemi. OMG.

Jako jsou tu i ty hezké chvilky, třeba když je trávím s kamarádkama. Když v týdnu máme večer off, tak se sejdeme a touláme se po okolí nebo spolu trávíme víkendy. HP mám taky hodné, neříkám, že ne. Mohla jsem dopadnout hůř. S tříletým Louisem si k sobě hledáme cestu. Někdy se s ním dá normálně bavit, ale na druhou stranu má vlastní hlavu. Mám ráda, když spolu jdeme ze školky a děláme blbiny a on strašně miluje zvířata, takže se vždycky zastavíme a koukáme na veverky, co nám běhají v parku. :D Ale třeba včera mi rozházel celej hrací koutek, jakože tam udělal velkej bordel, abych to mohla uklidit. A to nějak nenadhodnocuji, opravdu mi to takhle řekl - protože každý večer je mým úkolem ten koutek uklidit.

Děkuji za přečtení článku a přeji vám všem šťastné a veselé Velikonoce. :)

Můj první pracovní týden

18. března 2016 v 17:43 1. měsíc
Tak dneska je pátek a já jsem úplně vyšťavená. Musím říct, že mám o tom všem smíšený pocity. Věděla jsem, že v UK to funguje tak, že děláte hodně domácích prací, ale přijde mi, že mě mají spíš jako služku.

V pondělí mi HM ukazovala kde co všechno je a co všechno mam udělat. Uklidit kuchyň po snídani, ustlat jim postele, uklidit koupelnu, vynést odpadky, vysát, vyklidit nákup, který si objednají a on jim přijde domů, vyžehlit a uklidit jim oblečení. Stále nám nefungovalo topení, takže jsem se zahřívala žehlením. O to tu není nouze. Byla jsem doma a čekala, až to opravář spraví. Ale neopravil nic a já se mu snažia rozumět, co mi říká a to asi vypadalo komicky. Ale co, to nejdůležitější jsem pochopila, že to prostě neopravil. :D Tak mi pak psala HM, jestli bych zítra ve svém volnu nemohla být doma, protože přijede někdo jiný se na to podívat. Tak já samozřejmě souhlasila.

V úterý jsem šla doprovodit Charlieho do školky a při cestě mi usnul. :) Doufala jsem, že to najdu v klidu a nebudu nikde bloudit, protože už takhle to byla štreka. Po návratu domů jsem čekala na dalšího opraváře a ten topení naštěstí spravil. Takže se mohlo z vesela prát. Udělala jsem běný úklid, co dělám každý den a pak jsem šla vyzvednout ze školky Louise. Musím teda říct, že malej je rozmazlenej a zlobivej. Jasně, děti zlobí, ale tohle jsem ještě neviděla. Když mu něco odmítnu, tak se začne vztekat. Když na něj sáhnu, začně sebou škubat, jak kdybych mu ubližovala. A když něco chce, tak to opakuje dokola tak dlouho, dokud to nedostane. Rozhodla jsem se ale, že se nebudu rozčilovat, že mi to za těch pár měsíců nestojí. :D Odpoledne jsem měla volno a večer zase uklízení včetně žehlení. Padla jsem na ústa a šla spát.

Ve středu jsem hlídala Charlieho. Ten je zlatý miminko, pořád se směje, ale teď mu rostou zoubky a je nachlazenej, tak s tím trochu bojujeme. Odpoledne jsem se šla podívat po okolí, ale nic moc zajímavého jsem neobjevila, co by stálo za zmíňku. Samozřejmě denní úklid už nepočítám. A poprosila jsem HM, aby mi objednala selfie tyč, ať se můžu u všeho fotit. :DD

Uvědomila jsem si, že s mým platem a s místními cenami toho tady moc nenašetřím, to znamená, že si hledám nějaký extra job. Poprosila jsem HM, jestli by se nezeptala svých známých, zda nepotřebují někoho na babysitting apod., tak snad se na mě nevykašle, protože každá libra dobrá..

Včera, ve čtvrtek, když jsem vyzvedávala Louise ze školy, tak se mě ptal jeden týpek na cestu k metru. My byli od stanice ale docela daleko a asi bych mu nezvládla popsat tu pro mě složitou cestu, tak jsem mu nabídla, ať jde kousek s námi a že mu pak ukážu, kam má pokračovat. Po cestě jsme kecali, za co jsem ráda, protože jsem taky mohla mluvit anglicky s někým jiným, než je moje HF. Pochválil mi angličtinu a povídal o sobě. Byla to fajn společnost. Když jsme se loučili, tak jsem mu ukázala směr, kam má jít.

Jinak jsem si malýho pěkně vycvičila na čokoládu.. :D Včera jsem navrhla, že když mi bude pomáhat otevírat dveře ve školce (strašně ho to baví a nenechal by je otevřít mě), tak zato jak je hodnej kluk, dostane doma čokoládu. No a on to pochopil jako pravidlo. Konečně se i trošku rozpovídal. Dneska jsem hlídala Charlieho a HD pracoval z domova. Chudák jak je Charlie nemocný, tak vůbec nechtěl spát, když měl nap a pořád plakal. Zeptala jsem se HD, jestli půjde pro Louise do školky on nebo jestli mám jít já. A on mi odpověděl, že klidně půjde on a že já zůstanu s Charliem. Chvilku před tím, než měl vyrazit, tak mi řekl, ať jdu vlastně nakonec já, že on má ještě nějakou práci. A od té doby, co jsem přišla, tak sedí u televize. To jsem si jen chtěla postěžovat. :D

Nevím no, co si o tom všem mám myslet. Třeba to za týden uvidím jinak. :) Samozřejmě nebudu každý týden rozebírat všechny dny. Z tohohle jsem se musela jen vypsat, protože je to pro mě nové. Pak budu psát jen o těch zajímavých příhodách.. Nebojte. :)


Co si zařídit před odletem

17. března 2016 v 21:23 Před odletem
Tenhle článek už jsem chtěla jednou napsat, ale vůbec nebyl čas to nějak zformulovat. Tak o co se jedná.. Napsat tento článek mě napadlo, když se mě známí ptali, co všechno se musí zařídit před odletem a tak dále.. Jen chci upozornit na to, že to, co sem píšu je z mojí hlavy a jak jsem to zařiovala já. Nemusí to být nikde dané, takže je to podle mě. Může to sloužit pro inspiraci a případnou pomoc. Hlavně to píšu proto, že mě se nějaké věci docela těžko hledaly a s některými jsem se musela poprat sama, i když jsem měla lidi, kteří mi poradili, když mohli. Kdyžtak neváhejte napsat a zeptat se, ale taky nevím všechno. :)

Tak to vezmeme od začátku..

Chtěla jsem vycestovat jako Au Pair přes agenturu, protože nemám takový nervy na to, abych odjela do neznáma na vlastní pěst. Toto je jen na vás, do Anglie nejste povinni jet přes agenturu. Ale já si nedokážu představit, že bych jela někam a nevěděla bych jestli to jsou opravdu ti lidé, co byli na obrázku, i když existuje skype. Nevím, radši jsem si zaplatila agenturu.

Agentuře, přes kterou jsem jela já (nevím, jak to mají ostatní) platíte poplatek podle toho, kolik budete týdně vydělávat. Toto všechno mají agentury uvedené na svých stránkách.

Pokud jedete na vlasní pěst, najděte si různé servery jako je nejznámější AuPairWorld (ostatní ani neznám, nikdy jsem se o to nezajímala, ale na Googlu je toho spousta, si myslím) a založte si profil.

Pokud jedete přes agenturu, vyplníte přihlášku. Moje kamarádka musela vyplňovat papírovou, ale já už mohla online, takže je to pohodlné a rychlé. Napíšete tam údaje o sobě, co rádi děláte s dětmi a jaké máte zkušenosti s dětmi a tak dále.. Prostě easy. K přihlášce potom dodáte reference, které agetura ověří. Já už měla reference napsané, protože jsem se předtím hlásila jako Au Pair do Ameriky, takže jsem to dodala okamžitě a za pár dní se mi ozvali s rodinou. Mě se ozvaly dvě rodinky. Nebo spíš paní v agentuře mi poslala jejich údaje a když jsem řekla, že se mi líbi, tak jsem se s nimi pak domluvila na skype. Původně jsem k té mojí rodince jet neměla, protože chtěli Au Pair docela pozdě a já potřebovala co nejdřív, ale kvůli mně to přesunuli, tak jsem na ně ráda kývla.

Máte rodinu a co teď. Jako první bych začala vyřizovat letenku. Když si jí kupujete sami, tak dejte vědět agentuře kdy a v kolik byste letěli, protože ta vám to musí schválit. To jsem já nevěděla a málem jsem si koupila letenku na den a hodinu, která mé rodině nevyhovovala. Poté bych začala pomalu shánět kufry, pokud nemáte. Já letěla společností, která garantovala jedno malé příruční zavazadlo zdarma. Rozměry najdete na stránkách nebo na skupinách na FB vám někdo určitě rád poradí, kdo už tou společností letěl.

Agentura po vás bude chtít, abyste poslali výpis z rejstříku trestů a potvrzení od lékaře. To jsou další výdaje, na které se připravte. Třeba mě prohlídku u lékaře přesunuli a málem jsem jí nestihla. Došla jsem si radši i k zubaři, abych měla klid.

Dárky pro děti jsem nakupovala skoro jako poslední, protože jsem ani nevěděla co. Každopádně fantazii se meze nekladou. Může to bý anglicko-česká knížka třeba o Krtečkovi, pohledy vašeho města, plyšáci, nějaká typická věc pro vaše město. To je opravdu na vás, ale já třeba měla tak omezené výdaje, že jsem jim nemohla přivézt celé Vary. :D

Také jsem se musela odhlásit z pojišťovny a u té stejné jsem si pak zažádala o cestovní pojištění. Na pojišťovně vám vše vysvětlí a řeknou, jak má být a ví to asi lépe než já. Akorát si dejte pozor, aby vám do toho pojištění započetli i to, když se vám něco stane při práci, protože na pojišťovně mi říkali, že některé pojišťovny to dají jen jako cestovní a ne jako pracovní, takže se to pak prý šetří a jsou s tím problémy. Ale zase si připravte pár tisíc..

Já si nakoupila pár liber do začátku a fakt se mi hodí, než dostanu výplatu, takže to určitě stojí za to, si peníze vyměnit.

A nezapomeňte si adaptery jako já. :D Já ho třeba ještě neviděla ani v jednom obchodu a bez něj budete nešťastní.

Za to všechno dáte docela dost peněz, ale věřte mi, že se vám to vrátí. Jak finančně, tak i nezapomenutelnými zážitky. Přeju vám, ať už se chystáte kamkoliv, aby vám vše vyšlo. Pokud jedete jako Au Pair, tak ať máte hodné rodiny a abyste se u nich cítili, co nejlépe. Začátky jsou těžké. Sama je prožívám, ale věřím, že se to zlepší. Doufám, že jsem vám alespoň s něčím pomohla a pokud to někoho otravuje, tak to nemusíte číst.. :)

Objevování Londýna a St Patrick's Parade

15. března 2016 v 12:19 1. měsíc
Taaak fajn.. Tenhle článek jsem měla napsaný už včera, ale nějakým záhadným způsobem mi to celý spadlo a článek se mi smazal, tak jsem se uklidnila a napsala ho dnes znovu. Tak tady je.

V sobotu mi šel HD ukázat, kam budu doprovázet malého Charlieho. Další štreka. Všude, kam musím s dětmi jít je docela daleko. A ještě k tomu oba to mají na úplně jiné straně, takže já musím tam a zase zpátky. Mám víkendy volné, tak jsem přemýšlela, co dělat. Už jsem hrozně chtěla vypadnout z baráku a začít prozkoumávat okolí. A hlavně už jsem měla klíče. Tak jsem jela s holkama - také to jsou Češky :) a bydli kousíček ode mě, do Bretton Cross, do obchodního domu. Konečně jsem mohla použít Oyster card - to byl dárek od mých HP a i mi jí nabili 10£, což od nich bylo moc milé. Jako obchody nic moc, ale mají tam toho všude miliardu a ty záchody tam. Já vím, že to zní divně, ale já jsem ni takového dřív neviděla. Podívejte sami.


Strávily jsme tam odpoledne a jely zase zpátky. Večer jsme si pak šly sednout na víno a ještě i na sushi. Musím říct, že to tady mají šíleně drahý. Jak jídlo, tak i alkohol, když si jdete někam sednout. To jsem věděla, než jsem sem přijela, ale i tak mě to docela zaskočilo, protože vážně nevím, jak s tímhle budu šetřit.



Jo a také mám dobrou zkratku. Přes hřbtov. Tohle je fotka, když jsem tu chvilku před půlnocí procházela. Docela mě zamrazilo, i když vím, že strašidla neexistují. :P :D


Doma jsem si musela poradit s alarmem, ale vypadá to, že jsem to zvládla úspěšně, když si nikdo nestěžoval. :D

V neděli jsem chtěla jet na Oxford street, ale holky navrhly, že bysme mohly se jet podívat na St Patrick's Parade do centra. Já souhlasila, protože na Oxford street můžu vždycky a na tuhle událost jsem chtěla jít, ale zapomněla jsem na to, tak jsem ráda, že to napadlo holky. Byl to skvělý zážitek. Jely jsme autobusem, dvoupatrovým, což se mi dost líbilo. To mi přijde, že k Londýnu prostě patří. Asi hodinu jsme stály na místě a koukaly na průvod.







Bylo to dost povedené a dlouhé.

Poté jsme šly na Trafalgar square, kde hrála hudba. Ochutnala jsem pivo Guinness s koupila si šálu na památku.


Bylo tam strašně moc lidí, ale skvělá atmosféra a nádherné počasí.


Dostaly jsme hlad, tak jsme hledaly vhodné místo, kde bychom se najedly. Zavítaly jsme do Chinatown. Prohlédla jsme si nějaké produkty, které nabízeli v místních obchodech a vybraly si restauraci, ale shodly jsme se na tom, že nám tam nehutnalo.



Po jídle jsme se rozhodly, že pojedeme domů. Samozřejmě jsme zůstaly stát v zácpě, protože bylo mezi 17 a 18 hodinou a to je Londýn zasekanej. V půlce cesty nám řidič oznámil, že nejede až na konečnou zastávku, ale vykopnul nás o několik zastávek dříve, ale i tak jsme to měli celkem blízko. Přišla jsem domů zmrzlá, protože i když bylo přes den nádherné počasí, tak večer jsme klepaly kosu. Pak mi ale bylo od HM řečeno, že je rozbitý topení. Well. Už se těším na další víkend. :D

Přílet do Londýna

14. března 2016 v 19:25 1. měsíc
Ráno po snídani mi mamča pomohla zabalit věci do kufu, protože ona má zvláštní moc to tam všechno nějak narvat, což já po ní asi nezdědila. Škoda. Nervózní z letu jsem byla až potom, co jsme vše zabalily. Začala jsem si uvědomovat, že poletím sama letadlem. Poprvé pojedu takhle daleko bez rodiny. Chvíli se mě i zmocnila panika, že jsem měla jet autobusem a né letět letadlem, že na autobus jsem zvyklá. Jak se později ukázalo, tak panika byla opravdu zbytečná. Taťka ještě přivezl oběd a já musela jít ven s kamarádkou, abych trochu přišla na jiné myšlenky. To se i docela povedlo. Když jsem se vrátila domů, tak jsem sbalila poslední potřebné dokumenty do kabelky a mohlo se pomalu vyrazit. Loučení s pejskama mě docela vzalo, protože to jsou moje lásky a je pro mě těžké je jeden den nevidět. To asi pochopí jenom ten, kdo to takhle má stejně jako já, že by bez svých zvířat nedal ani ránu. Což já teď udělala a každý den mě trápí to, že s nimi nemůžu být. Ještě k tomu naše fenka měla každou chvíli mít štěňata, tak jsme se báli, aby ta chvíle nepřišla právě v den, kdy všichni budou v Praze. Ještě jsem se rozloučila s babičkou a jelo se.




Zlato moje mi taky pomohlo balit.


Dorazili jsme na letiště a hledali můj let. Myslím, že nudná story z letiště nikoho nezajímá, možná jen to, že loučení bylo opravdu těžké a najednou se mi nikam nechtělo. Chtěla jsem zůstat doma, kde to znam, s lidmi, které znám. Letěla jsem někam podruhé v životě, poprvé mi bylo 5 let, takže už si to ani nepamatuji, ale sama jsem teď letěla poprvé. Seděla jsem u okýnka, což bylo moc fajn, kdyby nebya tma a já viděla velký kulový. :D Při vzlétnutí letedla jsem si myslela, že am umřu, ale rychle mě to přešlo, i když jsem myslela, že si na to dám víno nebo dokonce panáka. Ale opravdu nevím, čeho jsem se tak bála. Byl to skvělý zážitek a nemůžu se dočkat, až poletím znovu.





Na letišti v Lutonu mě vyzvednul taxikář a ten mě měl odvézt k rodině. Naštěstí už tam na mě čekal s tou cedulí s mým jménem. Když na mě promluvil, tak hrozně drmolil a já mu sotva rozuměla. V tu chvíli jsem pochopila, že jejich přízvuk bude můj největší boj. A taky jsem měla pravdu. Ale o tom až později. Málem jsem si sedla na pravou stranu auta, když mi došlo, že je tam volant, takže jsem se rychle zorientovala. :D Poprvé jet vlevo bylo pro mě hrozně zvláštní a divný. Poté došlo na setkání s rodinou. Děti už spali, tak mi rodiče ukázali nejdůležitější věci, co se alarmu týče a kde mám ložnici a koupelnu a jelikož bylo pozdě, tak mě něchali, abych si šla lehnout. Což jsem opravdu po takovém dnu potřebovala. Když jsem si chtěla píchnout mobil do zásuvky, zjistila jsem, že jsem si trubka zapomněla adaptéry. Naštěstí mi HM půjčila svou nabíječku, ale musim někde splašit adaptér hlavně kvůli noťasu.
Druhý den jsem přišla ke snídani a dala jim dárky, co jsem přivezla. Rodičům jsem dala pohledy naší vesničky a Karlových Varů. Sedla jsem si k nim a nasnídala jsem se s nimi. Louis se dost styděl, ale prý se pak na mě pořád ptal, kde jsem a kdy mě zase uvidí. Po snídani jsem šla s HM doprovodit Louise do školky, abych věděla, kde je. A normálně tam mají v kleci káčátka. To bylo roztomilý.


Zajímavé bylo přecházení silnice. Rozhlédla jsem se na levou stranu a žádně auto nejelo. Pak jsem se podívala na pravou stranu a tam několik aut a byla jsem strašně překvapená. Takže na přecházení silnice si musím dávat velký pozor. Doma mi HM ukázala, jak to chodí a měla jsem víceméně volno. Ještě jsem neměla klíče, tak jsem zůstala doma, abych je nějak neomezovala. Celej den jsem měla hlad, protože jsem se styděla přijít dolů a vzít si nějaké jídlo. Až když všichni odešli na večeři ke svým rodičům, jsem šla dolů si dát večeři. :D A už se nám doma narodila štěňátka. Čekali asi na to, až odtáhnu pryč. :D

Pár dní před odletem

14. března 2016 v 16:54 Před odletem
Tak jsem ještě stihla před odletem onemocnět a brala jsem antibiotika, ale naštěstí jsem se stihla uzdravit ještě několik dní předtím, než jsem nasedla do letadla. Jak jsem psala, musela jsem do Plzně odevzdat JISku a odhlásit se z VŠ. Jsem ráda, že jsem to stihla za jeden den a nemusela tam znovu a utrácet další peníze za autobus. Málem se mi to totiž povedlo, protože jsem se zapomněla podívat, do kolika mají na studijním oddělení otevřeno, protože jsem nejdřív musela na Bory s tou JIS kartou. Ale štěstí ten den stálo při mě. I když jsem zmokla, ale to byla maličkost. Nic mě nemohlo naštvat.

Celý týden jsem se s někým loučila. Moc mě potěšilo, jak mě moji známí a rodina podporují. Hned se vám jde do všeho snáz, když víte, že máte za sebou lidi, co vás milujou a nenechají vás ve štychu. Ale přesuňme se na den před odletem. Dopoledne jsem se naposledy viděla se svou nejlepší kamarádkou. Potom, co jsem jí doprovodila do práce a tam jsme se rozloučily, jsem šla s taťkou nakoupit nějaké libry do začátku. Myslím, že se nám je podařilo vyměnit docela výhodně. Já jsem si šla vyřídit cestovní pojištění, což byl pro mě docela zážitek, protože se na mě nahrnula miliarda informací. Ale pracovnice byly moc hodné a ochotné mi vše vysvětlit a odpovědět na všechny mé dotazy. Můj poslední cíl toho dne bylo nakoupit dárky po děti. Už jsem měla pro tříletého Louise a ještě jsem potřebovala pro půlročního Charlieho. Louisovi jsem koupila barvy do vany a Charliemu hracího plyšového králíčka. Omlouvám se, ale zapomněla jsem to vyfotit. Ten večer jsem byla strašně utahaná a usnula jsem hned, jak jsem vlezla do pelechu. A spala jsem překvapivě celou noc, myslela jsem, že budu celou noc koukat do stropu a budu nervózní z následujícího dne.

Rychlý pozdrav z Anglie

11. března 2016 v 17:02 1. měsíc
Tak jsem tady od včerejšího večera. Myslela jsem, že stihnu napsat článek ještě, než odletím, ale nevěděla jsem, kde mi hlava stojí, tak ho dopíšu dodatečně. Snad vše napíšu o víkendu, protože teď nemám přístup na notebook.

Tak já si vsechny ty dojmy nechám na článek, ale zatím je to dobré a stále nevěřím tomu, že jsem tu. Už, abych se podívala do centra. Snad to stihnu o víkendu.

Hezký zbytek dne. :)