První krůčky

Pondělí v 19:00
Ahoj,

červen nám plyne jako voda a jelikož letím až v půlce září, tak mám zatím čas vše vyřídit. Pro začátek jsem zaplatila programový poplatek + pojištění a vzápětí mi přišel dopis od agentury i s potřebnými materiály na ambasádu. Tam se chystám jet v červenci, protože přes týden pracuji a jelikož na 30. června končím, tak budu mít celé léto na veškeré vyřizování. Neustále si zapisuji na papír, co všechno musím udělat. Přemýšlela jsem, že si nechám vystavit potvrzení jako je zápis v rejstříku trestů, od lékaře atd.. do konce června, ale jsem hrozně líná, tudíž to stejně nechám na mé já v budoucnosti - na červenec. Momentálně stejně nemám moc čas, protože rodiče se ségrama odjeli na dovču a já se starám o naše pejsky atd.. :)

V práci jsem v květnu oznámila, že smlouvu prodlužovat nebudu a že na konci června tedy končím. To znamená, že 1.7. musím na úřad práce, což mám ohromnou radost..

Už jsem i začala nakupovat první věci. Vím, že mám dooost času, ale nakupuji věci výhodně, když na to mám čas a nemusím to pak honit na poslední chvíli (což stejně budu, jako před odjezdem do Londýna). Byly jsme se s mamčou podívat v Tescu a měli slevu na kufry, tak jsme vzaly dva fialové. Jeden velký a jeden příruční. Velký se rovnou rodičům hodil na dovolenou a já jsem ráda, že si tuto věc můžu odškrtnout. Dále měli ve slevě nějakou kosmetiku, která několik měsíců vydrží, tak jsem rovnou nabrala pár kousků. V práci jsme měli možnost využít lékarnu a vybrat si zdarma léky do určité částky. Tak jsem si hned vzala kartáčky a nějaké léky na bolest atd.. To se vždycky hodí a stejně budu dokupovat.

Mimo to všechno jsem v kontaktu s rodinkou. Přes skype mě HM provedla domem, takže jsem i viděla svůj basement. Vyměnili jsme si účty na instagramu a píšeme si. Těším se k nim čím dál víc.

To je zatím tak všechno, co se zatím událo. Ale je toho ještě dost před námi... :)
Tak zatím, ahoj!
 

Jak jsem přežila MATCHING

Neděle v 17:11
Ráda bych celý proces nějak shrnula. Čím jsem si procházela, mé pocity a dojmy..

Do procesu vybírání rodin jsem se dostala někdy ke konci února. Plná nároků, vybíravá s doměním, že rodinku mám do měsíce vyřešenou. Hahááá. Za tohle bych si několikrát nejradši nafackovala. Myslím, že za celou dobu si mě přidával celkem slušný počet rodin. Každý den minimálně jedna. Jsem u agentury CC a ta povoluje, aby au pair měl/měla na profilu pouze jednu rodinu, kterou si může po 24 hodinách odebrat (pokud si nemyslí, že je rodina ta pravá), tedy když to rodina neudělá dřív. Snažila jsem se si vyplnit profil, co nejpodrobněji, pravdivě, přidala video, fotky a dopis. Po celou dobu jsem si říkala, že tam jedu na rok a že tam musím jet s dobrým pocitem. V průběhu jsem na blog psala o těch rodinkách, u kterých jsem byla rozhodnutá, že k nim chci jet. Ale stále to nevycházelo. Jako první to byla rodina z Bostonu, poté z Jersey City a ke konci dubna z Charlotte (o té jsem se vlastně nezmiňovala, protože naposledy jsem psala o single mom z Jersey City). Rodina z Charlotte byla suprová. Moc jsme si rozuměli, volali jsme asi 6x na Skype a já už si vduchu balila kufry. Proto, když jsem od nich četla e-mail, že si vybrali jinou au pair (rozhodovali se mezi náma dvěma, která je pro ně lepší), bylo pro mě velkým zklamáním a měla jsem chuť s programem skončit. Najednou jsem si přišla nechtěná a věděla jsem, že si mě nikdo nebude chtít vybrat a vždy si vyberou někoho jiného. Postupem času a přísunu rodin jsem snižovala své nároky a požadavky, jaká by měla rodina být. Au pairs je hodně a já jsem vždycky chápala, že pro ně je také velmi důležité si vybrat dobře a pozvat někoho cizího na rok do jejich baráku je velké rozhodnutí. Tyto myšlenky mě provázely měsíc a já už ztrácela chuť a sílu. Až na přelomu května a června si mě přidala rodina z Chicaga a už se mi opět vrátila naděje, že se do tý Ameriky podívám a ještě budu u fajn rodinky. Jak to bylo s rodinou z Chicaga jsem psala v minulém článku. Jakmile mi při našem posledním skypu řekli, že chtějí být upřímní, ale že si vybírají mezi více au pairs, tak jsem se cítila podobně jako na konci dubna. A stejně jsem někde uvnitř cítila, že to není to, co hledám. A o poslední rodince, ke které 18. září odjíždím, už víte. Neuvěřitelně se těším a doufám, že jsem si vybrala dobře.

Na závěr bych chtěla jen napsat, aby vy, co jste nebo teprve bude ve fázi MATCHING, držte se a myslete na to, že je to váš rok a vy se musíte rozhodnout, jestli je to ta pravá rodina, ke které chcete jet. Možná se někdy budete cítit, že ta pravá rodina nepřijde, ale musíte vydržet a věřit. Přeji vám všem hodně štěstí!! :)

MATCH

2. června 2017 v 20:25
A je to tu! Konečně asi po třech měsících jsem si "plácla" s rodinkou z Washingtonu, D.C. Byla to náročná cesta, ale tomuto tématu bych ráda věnovala samotný článek.

Jak už jsem psala, rodinka bydlí ve Washingtonu, D.C., přesněji v Alexandrii, VA. Letěla bych v září, protože se jim tu dobu má narodit chlapeček. Další děti nemají, tudíž bych se starala jen o toho malého, což mám velkou radost, protože se o miminka starám moc ráda. HM by měla být do začátku ledna doma s mimčem a já bych jí měla vypomáhat. Pak se má vrátit do práce. Jejich dům vypadá moc hezky a já bych měla bydlet v basement, kde je pro mě připravený obývací pokoj (prý s krbem aaaa), ložnice a koupelna. Jo a mají psa. :)

A jak to vše probíhalo? Začala bych minulým týdnem, kdy si mě přidala na profil rodina z Chicaga. Mají tříletou holčičku a dvouletý dvojčata. Byla jsem z jejich profilu nadšená. Měli ho krásně vyplněný se spoustou informací. Hned jsem jim napsala něco o sobě, a že bychom mohli skypovat. Dali jsme dva hovory a mě se moc líbili. Chválili mi angličtinu a při hovoru jsme se hodně nasmáli. Taky jsem si dopisovala s jejich současnou au pair. Před třetím skypem (což bylo minulou neděli) jsem čekala, že dojde k nějakému rozhodnutí. Rodina pro mě měla přpravené otázky typu "Co bys dělala, kdy se stalo tohle a tamto.." Potom mi řekli, že ke mně chtějí být upřímní, ale že se rozhodují mezi více au pairs. Já to všechno chápu. Je to těžké najít jak vhodnou host family, tak au pair, ale když už vás 3x odmítnou kvůli jiné au pair, tak už jen čekáte, co se zase pohnojí. Ke konci skypu mi řekli, že se mi ozvou, jak se rozhodli.

Noc po našem skypu jsem nemohla spát. Zdálo se mi o rodince z Chicaga. A něco mi říkalo, že to není ono, že ani nevím, jestli tam tak chci. A řekla jsem si, že bych měla ještě počkat. I když už jsem chtěla mít celý proces z krku a konečně se pohnout dál. No a příští odpoledne si mě přidala rodinka z Washingtonu. Po přečtení jejich zajímavého profillu, jsem jim napsala, jestli nechtějí dát skype hned ten den, tudíž v pondělí. HM mi napsala, že je kvůli mimču v nemocnici a že může volat o půlnoci mého času. Já se ničemu nebránila a počkala si do půlnoci. Paní byla milá a příjemná. Kecaly jsme o všem možném a hlavně o tom, co od sebe očekáváme. Po skypu mi ještě napsala e-mail, že jsou připraveni mi nabídnout, jestli se stanu jejich au pair. To se mi ještě nestalo, aby mi tohle napsala rodinka po prvním skypu. Pak jsem ještě kecala s HD, který mi ukazoval výhled z jeho kanclu a já na to čuměla jak puk. :D Už mě i zvali na Thanksgiving k jejich příbuzným. :D Pak už mi jen oznámili, že se jim líbím a že mě chtějí jako jejich au pair. To jsem skákala radostí! Takže v září letíííím!

A jak to dopadlo s Chicagem? Rodina mi po několika dnech neozývání poslala mailem další otázky. Slušně jsem jim napsala, že už jsem matchla s jinou rodinou a že jim přeji hodně štěstí.
 


Zatím se nic neděje..

26. března 2017 v 18:45 |  Tak různě
Ahoj,
tak bych ráda hlásila změny, ale zatím žádné nejsou. Jsem cca měsíc v matichingu a už mě to začíná pěkně štvát. Na jednu stranu jsem vždycky nadšená, že si mě přidá nějaká rodina a hned si čtu jejich profil. Na druhou stranu, vás to po měsíci přestane bavit. Rodin se ozývá dost. Ale skypovala jsem jen s některými. Ve většině času se mi potom neozvou oni. Přijde mi, že se mi ta pravá rodinka vyhýbá. Na začátku matchingu se mi ozvala rodina kousek od Bostonu. Byla jsem z nich nadšená a oni ze mě taky. Skypovali jsme a byli v kontaktu. Jednoho krásného dne mi paní napsala, že jsem úžasná, pro ně absolutně perfektní (doslova), ale že si vybrali Au Pair z Francie, protože HM mluví plynule francouzsky. No, co na to máte říct. I takhle to může dopadat. Dále se mi třeba ozvala rodina z Floridy. To si řeknete woooow Florida, jedu hned! Jenže rodina se se mnou hned od začátku bavila, jak kdybych byla něco méně než oni. Byli velmi nesympatičtí, až jsem se nakonec rozhodla pro to, že s nimi ani skypovat nechci.

Teď si mě ale přidala single mom z Jersey City, 10 minut od New Yorku, která má krásnou půlroční holčičku. Bydlí v bytě a má pejska. Jednou jsme skypovaly a zatím to vypadá dobře. Tak uvidíme, kam to povede. :)

Ozvu se, až se zase něco bude dít nebo jak dopadne ta samotná maminka. Zatím se mějte hezky! :)

Amerika?

2. března 2017 v 7:00 |  Tak různě
Ahoj! Tak o čem bude tento článek.. Nadpis už trochu napovídá, že chci pokračovat ve svém Au Pair dobrodružství. S touto myšlenkou si pohrávám už několik měsíců. Jet, nejet. Možná to někteří znají, že neví, kudy se vydat. Znovu zkusit vysokou školu? Upřímně se mi nechtělo se zase zabořit do knížek. Jsem typ člověka, co rád objevuje něco nového a tahle cesta za titulem mě moc nelákala. Momentálně pracuji jako vychovatelka a asistentka pedagoga na jedné základní škole. Je to super práce, která mě baví a naplňuje, ale v červnu mi končí smlouva a já si tak říkám, jestli to není správný čas na další cestování. Hodně dlouho jsem se prala s pro a proti. Myslela jsem na to téměř denně, nemohla jsem se rozhodnout, protože jsem věděla, že když se rozhodnu pro USA, nebude cesty zpět. A to protože jsem se zkoušela přihlásit do programu už po maturitě a při hlédání rodiny jsem se rozhodla pro VŠ. Jednoho rána jsem se probudila a řekla si: ty vole, tak jeď! Vím, že bych si jinak nedala pokoj a jednou toho možná i litovala. Tudíž jsem kontaktovala agenturu, u které jsem to zkoušela i minule a začala jsem pracovat na své přihlášce, která mi trvala několik dní. Nejhorší pakárna byly reference a to protože se rodina z Anglie rohodla nekomunikovat se mnou a s agenturou a referenci nevypnili. Nakonec, když jsem jim znovu psala, tak referenci vyplnili a musela jsem čekat dalších několik dní, aby mi ji potvrdili. Tudíž se mi přijetí do programu o pár dní protáhlo. Teď jsem v matchingu a čekám na rodiny. Musím říct, že s nimi se teď roztrhl pytel a ozývá se mi docela dost rodinek, ale málo která stojí za to. :) To je kraťoučký článek o mém rozhodnutí a další snad už bude o nějaké rodince a skypování..

Tak zatím. :)

Odlet domů

1. března 2017 v 21:15 |  3. měsíc
Na začátku června jsem se měla vracet zpět do Čech (kvůli přijímačkám na VŠ, na kterou jsem nakonec stejně nešla, haha). V minulém článku jsem psala o kamarádky příbuzných a o našem výletu na Greenwich. Navázala bych na to tím, že jsme se s nimi rozloučili tak, že jsme šli zapařit do klubu v Camdenu. Při vstupu jsme dostali welcome drink, protože jsme si zařídili předem rezervaci. Byl to hezký večer plný zábavy a alkoholu. :D To byla má poslední párty v Anglii. Čas se krátil a já sháněla poslední dárky pro naše, ale vše jsem zvládla včas. Spíš mě zamrzelo, že jsme nestihli jít na Sky Garden, kde je krásný výhled na Londýn. Tak snad příště. :) Den před odletem mi HF oznámili, že jedou mimo Londýn na nějaké narozeniny, tudíž budu sama doma. Odpoledne jsme se rozloučili a po jejich odjezdu jsem začala dobalovat své věci - neskutečný porod, ale zvládla jsem to na jedničku. Spíš jsem se modlila za váhu. :D Nechala jsem si vyndané jen nezbytné věci a vyrazila za holkama na vodnici, jako takový rozlučkový večer. Holky mě nakonec na vodnici pozvaly jako dárek na rozloučenou, což bylo od nich moc hezké. Nastal čas jít domů. Už jsem u mé rodiny v baráku jednou sama spala a není to nic příjemného. Teda alespoň pro takovýho poseroutku jako jsem já. Neustálé vrzání a bouchání dveří jsem ignorovala prostřednictvím sluchátek a snažila se spát.


Dopoledne bylo ve znamení dobalování a úklidu. Kosmetiku a další kravinky, co jsem nechtěla tahat domů, jsem nechala holkám, kdyby se jim něco hodilo. Rozloučila jsem se se svým pokojíčkem, zabouchla dveře, odevzdala klíče sousedům a mířila jsem s tím tunovým kufrem na Golders Green za hokama na kafe do Starbucks, odkud jsem jela autobusem na letiště v Lutonu. Musím říct, že za celou dobu v Londýně jsem narazila na příjemné, sympatické lidi, kteří se se mnou bavili s úsměvem. Za to na Lutonu všichni byli nepříjemní a jejich práce je otravovala a dávali mi to silně najevo. Ale to už tak někdy bývá. Každopádně jsem se s váhnou všela do limitu! Jsem dobrá.

Sranda mě čekala až na letišti v Čechách. Přistáli jsme a nic. Nic se nedělo. Asi po 10 minutách nám bylo oznámeno, že nám ještě nepřistavili schůdky. Po dalším čekání je přistavili, ale k předním dveřím a já byla úplně u těch zadních, takže jsem musela čekat, až celé letadlo vystoupí. Mezitím mi samozřejmě stihnul ujet transfer před nosem a musela jsem čekat na další. Poté jsme ještě čekali hrozně dlouho na kufry, což už na mě bylo za ten den docela dost. Bylo po půlnoci a já už chtěla být doma. Konečně jsem se setkala s našima a s rohlíkem s vysočinou. Domů jsme se dostali někdy po druhé hodině ranní. Vítali jsem se, pejsci mě upusinkovali, chvíli jsme si všichni vyprávěli a šli spát. Já teda vůbec nemohla usnout, byl to takový zvláštní pocit. Druhý den jsme si vychutnali kachnu s knedlíkem a se zelím a já vytahovala dárky z kufru.

Musím říct, že i po třech měsících jsem měla doma kulturní šok. Bylo pro mě docela složité se vracet do starých kolejí a hledat si práci. Nebo třeba si zvykat na jízdu vpravo, přecházení silnic a další maličkosti. Na Anglii jsem ještě hodně dlouho nepřetržitě myslela.



Greenwich

19. února 2017 v 20:00 |  3. měsíc
Tento článek bych asi začala tím, že kamarádce přijeli příbuzní, tudíž jsme jejich poznávání Londýna spojili s výletem na Královskou observatoř v Greenwich. Několikrát jsme museli přestupovat, než jsme se dostali k lanovce, ze které byl nádherný výhled na Temži a město. Výhodou této lanovky je, že platíte stejně jako třeba za metro (jestli se teď nepletu, možná tam nějaký rozdíl je, kdyžtak mě opravte, ale myslím, že to je kolem 4 liber). A poté už jsme pokračovali pěšky. A celkem jsme se prošli, což mi vůbec nevadilo. Celkově jsme se s holkama snažily chodit pěšky, kam to šlo. Ušetřily jsme peníze a zároveň jsme něco udělaly pro své zdraví a dobrý pocit. Po cestě k observatoři jsme se zastavili v jedné hospůdce na cider, pokecali jsme a pokračovali dál. Když jsem se se blížili k cíli, museli jsme projít nádherným parkem nahoru na kopec, kde stála observatoř. Výhled z kopce na město byl kouzelný, opravdu mě učaroval svou malebností a velkolepostí. Stála jsem tam s otevřenou pusou, udýchaná a s vědomím, že tohle za tu štreku stálo. Když jsme chtěli se jít podívat do muzea, zjistili jsme, že vstup stál 10 liber. Všichni usoudili, že je to moc peněz a že se jim tolik za to nechce dávat. Až na mě. Já jsem jen řekla, že od toho jsem tady v Anglii, abych toho procestovala a objevila co nejvíce a když už jsem se vyplazila na ten kopec, tak tam prostě půjdu. Chápu, že každý měl jiné cíle, za co pěníze utratit a za co ne, ale to už bych mohla zůstat doma v ČR, když neinvestovat peníze do objevování nových míst. Takže jsem dovnitř šla sama a ostatní na mě čekali v parku. Prošla jsem si muzeum, kde byly vystaveny různé astronomické exponáty a na závěr jsem se postavila do fronty, abych si zkusila stoupnout na dvě polokoule zároveň. Turisté se tam fotili snad ve všech pózách, co existujou, takže čekání bylo docela dlouhé, ale nakonec jsem se pohnula vpřed. Poté jsem se pomalu vrátila za ostatními, chvíli jsem s nimi poseděla v parku a jelo se domů. Ten den byl jako dělaný na focení, takže přidávám fotky tisíckrát jinak, haha. :D A to jsem ještě třídila..

Lanovka.





Zastávka na cider.


Park, kterým jsme poršli nahoru k muzeu a výhled na Greenwich.



Exponáty..



Malá část fronty na fotku na nultým poledníku.




Sobota na King's Cross

19. února 2017 v 18:16 |  3. měsíc
Ještě před odletem do Londýna jsem měla určená místa, která jsem chtěla navštívit. Zkrátka takový seznam. A jedno z míst bylo nádraží King's Cross (proč asi, Harry Potter fan). Stále jsme to s holkama odkládaly, protože jsme vždy vymyslely jiný plán, který se líbil všem. Jedno krásné sobotní ráno jsme po snídani měly vyrazit. Ale holky jely do města dřív, protože si musely něco zařídit. Takže mě čekala výzva - dojet na nádraží metrem, kde jsme se měly sejít. Jistě, nic světobornýho, zvlášť když už jsem s holkama metrem jela několikrát, ale sama? Oooukej. Já nikdy nejela sama metrem ani v Praze (vesničan jak vyšitej). Výhoda byla ta, že mě nečekal žádný přestup, ale nevýhoda na mě číhala v tom, že na Northen line byla zrovna výluka a já musela na to metro někam dojet busem. :D Proč to píšu.. Spousta lidí jako já je ze všeho hned vyplašená. Ale vše se dá zvládnout v klidu. Všude jsem se ptala, jestli jedu správně. V autobuse, které nahradilo metro a protom na stanici metra, jestli nastupuju do správné soupravy. Všude byli milí a ochotně mi odpověděli, že jsem správně. Já vím, je to prkotina, ale já se ptoom cítila tak drsně a dospěle. :D Však on mě snad někdo chápe. :) Po výstupu jsem holky nenašla nikde jinde, než ve Starbucks, takže jsme daly kafčo a šly se podívat na King's Cross.

Bylo tam místečko s vozíkem a kufry ve zdi, kde se lidé mohli mohli vyfotit a stáli na to neuvěřitelně dlouhou frontu. Toto jsem si odpustila a šla jsem se podívat do obchůdku s Harrypotrovskými kravinkami a suvenýry. Tam na nás samozřejmě zase čekaly davy lidí, ale s tím se muselo počítat. Byla tam spousta krásných věcí, ale já si jen koupila plakát na zeď s Harrym a asi o týden později mi kamarádka ještě privezla Bertíkovy fazolky. :)






Ve zbytku času jsme se šly podívat o pár ulic dál (to jsem si také před odletem vyhledala, takže jsme šly na jistotu) na Black books. Kdo nezná Black books a má rád britský humor, doporučuji si tento seriál pustit. :) Další cíl splněn.. Tento malý výlet nám zabral celý den a spěchaly jsme na bejbáč - jako téměř každou sobotu.


Hyde park, fandíme a Na stojáka

18. února 2017 v 8:00 |  3. měsíc
Jako každou sobotu jsme s holkama plánovaly, co budeme dělat. A program byl prostý. Stavíme se na Oxford street na menší nákup. A opravdu jsme to vzaly hopem. Bleskurychle jsme prošly Primark (teda hlavně já a to stylem, že jsme si tam s nějakým týpkem chválili právě zkoušené sluneční brýle, tím pádem se rozhodlo, které tedy vyhrály a mohou být ozdobou mé šišaté hlavy a běželo se k pokladnám). Bylo příjemné počasí a my měly už od rána jasno, že Oxfordka není hlavní cíl, nýbrž Hyde park hned vedle. Nejdříve jsme se ale musely prosoukat davem k malému obchůdku, kde jsme nakoupily hummus, zeleninu, nějaké dobroty a cidery. A mohly jsme se zase protlačit k Hyde parku. Našly jsme si hezké místečko na trávě, rozdělaly takový velký šátek a připravily si takový menší piknik. Mě celý pobyt v Anglii provázelo takové menší prokletí, že kdykoliv jsem vyjela do centra, tak mě začala bolet hlava a snížil se mi tlak. A to mě postihlo i při pikniku, takže ve finále jsem tam ležela rozvalená s novými slunečními brýlemi na očích a snažila se přetrpět to, co zachránil až ibalgin.



Po nějaké době strávené kocháním okolí jsme se rozhodly jet domů. V autobuse však některou z holek napadlo, že bychom mohly do hospody sledovat náš hokej. V tu dobu probíhalo mistrovství světa a v ten večer jsme hráli. K tomu mistrovství bych chtěla jen dodat, jak jsem ho požívala s mojí rodinou v ČR. Když jsme skypovali, tak mě natočili k televizi a fandila jsem s nima. Doma seděli na gauči a já měla svou židli, na ktéré byl tablet opřený o opěradlo a z něho jsem koukala já na hokej. Bavilo mě to víc, než sama koukat online. :D Tak a teď zpět k vyprávění.. Nejdříve se mi nechtělo, protože jsem s sebou ještě táhla tašku z Primarku, ale nakonec mě přemluvily větou: Je to kousek odsud, když teď vystoupíme. No, cesta trvala přes půl hodiny a hnala nás přes nějaký park. Tak jsme alespoň prošly nový kousek Londýna, poté jsme porcházely mezi baráky, až jsem začínala pochybovat o tom, že by v těchto končinách nějaká hospoda byla. Dorazily jsme na místo v průběhu první třetiny. Daly jsme si Budvar a kolbásu s hořčicí a s českým chlebem!! Vtipné bylo, že jsme tam na personál mluvily anglicky a oni to byli Češi. :D To jsme zjistily až při další návštěvě hospody. Jsem ráda, že jsem na hokej nakonec šla. Já hokej miluju a mistrovství světa obzvlášť. Ten večer jsem se nechala přemluvit ještě do jedné akce. Po hokeji měla být stand up comedy Na stojáka, se vstupem, tak jsme se nakonec rozhodly, že zůstaneme a během čekání jsme se seznámili s jedním klukem a holčinou. Stand up comedy trvala asi půl hodiny z technických důvodů. Super. Celkem odrovnaná jsem odmítala jet domů a chtěla jsem si něčím zlepšit náladu.




Po půlnoci jsme došli na King's Cross. Nabrali jsme s sebou rovnou i ty, co jsme se s nimi seznámili a ještě nějaký pár doprovodili na metro. :D Koupili jsme víno a pivo, občerstvení a sedli si do parčíku před nádražím. Měli jsme s sebou létající talíř, protože jsme si s holkama chtěly zaházet v Hyde parku. Tak nás nenapadlo nic lepšího, než si zaházet na King's Cross a lidé se k nám přidávali. :D To byl tak super zážitek. :D Nakonec jsme s holkama naháněly taxík po celé ulici a po čtvrté hodině jsme byly doma.



Pesach

17. února 2017 v 20:05 |  2. měsíc
První den Pesachu začal tím, že HP vytáhli z půdy krabíce plné nádobí. Mým úkolem bylo tu tunu nádobí umýt, vyndat to "staré nádobí" a místo něj naskládat to, co jsme měli po dobu následujícího týdne používat. Měla jsem na to čas dopoledne, protože od oběda už platila nová pravidla a směli jsme jíst jen kosher jídlo. Den předtím HP nakoupili kosher jídlo a to co jsme měli, to se schovalo a mohli jsme jíst jen jídlo k tomu určené. Jsem ráda, že jsem třeba mohla ochutnat Maces, což je takový tenký nekvašený chléb (jiný chléb se nesmí při Pesachu konzumovat). Chutnal mi, ale jsem ráda, že jsem ho jedla jen týden. Zlatej českej chleba. :D To bylo asi jediné, co mě se týkalo. Ještě jsem tedy pomáhala připravovat na velkou večeři, která se u nás první den konala. Kamarádku třeba její rodina k večeři i přizvala a tak se i dozvěděla, proč se vlastně tento svátek slaví a tak dále.. To mě nikdo nevysvětlil, jen mi řekli, co smím jíst a co ne. Druhé kamarádce třeba nechali volnou skříňku s jejím jídlem a neřešili, jestli jí kosher nebo ne. Záleží na rodině, jak s tím naloží. Ale myslím si, že si to spousta lidí upravuje podle sebe. Například tento svátek má končit až za týden v pátek večer. Mě HM řekla, že sice končí večer, ale u nich, že skončí s obědem. A proč? Protože já už v pátek odpoledne neměla pracovat, tudíž jsem musela to nádobí uklidit zase zpět do krabic dopoledne. A ty krabice tam ležely dalších 14 dní.

Nakoupené jídlo



Maces



S holkama jsme svátek pojaly po svém.




Každopádně Pesach trval jen týden, takže mi pravidla nějak nevadila, naopak jsem ráda, že jsem v období tohoto svátku mohla být přímo v dění a zažít něco nového.



Kam dál